Meditace dodá člověku energii.
Je přetékajícím přítomným okamžikem, kdy plně prožíváme tady a teď svého těla.
Jako provazochodec, který se musí soustředit jen a jen na nekbližší krok a jak při něm neztratit rovnováhu.
odkaz:
Doporučuji meditaci dle níže umístěného videa.
Je sice 55 minut dlouhá, ale zpočátku můžete meditovat jen prvních 10 minut a pak den co den přidávat a prodlužovat.
Text celé meditace:
Necháme se nést na vlnách tohoto božského zvuku.
Na hudbě srdce.
Z toho dne,
z toho celého dnešního dne se nadechneme do sebe.
Představíme si sebe samé, jak jsme ráno vstávali.
Co jsme celý den až do této chvíle dělali.
Kde jsme všude byli, co jsme všechno zvládli a stihli.
Z té dálky toho rána,
které si už možná někteří nepamatujete.
Jak jste se cítili, jak vám bylo.
Se nadechneme do těla a zpřítomníme se této chvíli,
tady v tomto prostoru.
Zpřítomníme celé své tělo a tím nádechem ho pozdravíme.
Pozdravíme celý ten vnitřní prostor.
A nadechneme se plně, aby ten nádech to tělo zaplnilo,
až ke konečkům prstů na rukou i na nohou.
A celou tu minulost,
až do této chvíle volně, volně, přirozeně vydechneme.
Protože už to bylo.
Už není třeba se jí držet.
Už zbyla jenom zkušenost a důležitost,
která je v našem těle jakoby od nepaměti.
Dýcháme do těla.
A vydechujeme jakékoliv napětí a těžkosti, které teď můžeme cítit.
Vydechněte také očekávání, které vůči sobě máte.
Povinnosti, které vás čekají.
Které se ještě nestaly.
Nejsou pravdou v tuto chvíli.
A nejsou pravdou nikdy.
Jsou pravdou jenom v daný okamžik.
A všechno, co není teď, vydechněte dolů do země.
Dýchejte do těla a uvědomte si, jak mu je.
Zdali je unavené, vyčerpané, vyschlé, stažené.
Nebo zda-li je plné vitality, síly a zdraví.
Která je zvás cítit a vidět.
Tím nádechem vstupujete do velké pravdy.
Velké reality sebe sama.
Ne iluze, kterou vám říkají ostatní, ale skutečného citu.
Když uvidíme realitu a skutečnost, můžeme věci začít měnit.
Ne v odsouzení a vzdání se, ale v rozhodnutí vše vylepšit.
Proměnit.
Transformovat do síly.
Dejte ten nádech a výdech v plné péči svému tělu.
Svému uvolnění, ztišení.
Svému vnitřnímu naslouchání a odevzdání se.
Tento čas je o zastavení, o spočinutí uvnitř sebe.
A o použití jenom tolik energie, kolik máme,
ne víc, kterou si potřebujeme vzít od někoho dalšího.
Nadechněte se silně, do srdce.
A otevřte ten velký prostor, který je největší v našem těle.
A vydechněte všechno, co tlačí.
Všechno, co je zamračené, nejasné.
Všechno, co je staré, čeho se držíte jako kotvy.
Kotva je bezpečná.
Hranice je bezpečná.
Ale zároveň je velikým vězením.
Z kterého nemůžu letět, kam chci.
A jak rychle potřebuji.
Dýchejte do těla a prožívejte ho jako zem.
Jako nástroj nástrojů.
Jako něco dokonalého, o co je potřeba velmi pečovat a cítit.
Dát mu pozornost, aby nebolelo, aby neonemocnělo.
A kdo již teď jste nemocní, nadechněte se do vnitřních orgánů.
Do bříška a to bříško povolte, povolte ho.
Vydechněte celýma nohama, stehnama, kolenama, lýtkama.
Přes chodidla dolů do země.
A vytvořte svým výdechem v těle větší prostor.
Ať naše tělo je přijímající.
Ať se dokáže propojit.
Ať cítí vpřed.
Nadechneme se do své krve v těle, která je vodou.
Nese informace.
Nadechneme se z tohoto svátečního dne, který teď můžeme cítit.
A tuhle vibraci dáváme svému tělu vědomým nádechem ještě víc.
Přes vzduch se propojíme s celou krajinou, přírodou, se zemí.
Přes vodu svého těla se propojíme s vodou země.
S řekou, s prameny.
Propojíme se s vodou, která je vodou uvnitř nás i vodou kolem nás.
Voda přenáší jakoukoliv emoci, nejrychleji ze všech.
Když voda přeteče a naše emoce se naplní, pláčeme.
A pláčeme tak dlouho, jak každý potřebujeme.
Pláčeme to neviditelné.
Někdy pláčeme, že jsme velmi osamělí,
i když máme spoustu lidí kolem sebe.
To je voda.
A tahle voda nás všechny propojuje.
Dokáže otevřít naše srdce víc, než kterýkoliv jiný živel.
Spojíme se skrze svoje tělo s vodou.
S tím, jak ji cítíme, jak ji máme rádi, jak ji pijeme.
S jejími dary i její očistou.
Nechte se tou novou vodou pokřtít.
Protože od této chvíle tato voda nabývá jinou vibraci.
Přináší nové informace.
Přináší nové do našich životů.
To nové je rok od roku silnější.
Má vyšší frekvenci, vyšší rychlost, větší prožívání.
Nalaďte se na tu novou vlnu.
Svoje tělo si představte jako kontejner země.
Jako hustou, hutnou energii, kterou cítíme, kterou hmatáme.
Energie je tak těžká, že je hutná a vidíme ji jako tělo.
Uvnitř něj protéká voda.
A vzduch, který dýcháme, vše uvádí do pohybu.
Nadechněte se toho nového ze vzduchu do vody i země svého těla.
Uvědomte si vítr, který známe, vítr, který přináší změny,
Který hladí, chladí.
Který odvívá staré z našich myšlenek.
Dýchejte víc a víc vědomě do těla a ten prostor uvnitř rozšiřujte.
A vše uvolněné nechte padat dolů, jako zátěž.
Dolů, do země.
Nechte magneticky přitahovat tu hustou energii emocí, strachu.
Všeho, co jste nesplnili.
A všechno nechte plavat dolů tou tíhou, kterou pociťujete uvnitř.
A věřte zemi, že si poradí.
Protože matka si vždy poradí.
Když už nikdo nemůže, ona může.
Dejte jí to, dejte jí to, vše co vás tíží.
Stáhněte to výdechem dolů.
Ulevte celému tělu, srdci, ramenům, hlavě.
A naberte tu novou sílu dnešního dne do svých plic.
Celou kůží, každým chloupkem, vláskem těla.
Představte si oči plné té síly.
Dýchejte nosem, ústy, jakkoliv můžete,
otevřte ty otvory těla a nasajte tu sílu.
Pročistěte vše co jen přijde
ať to klesá dolů.
Odpoutejte se od strachu,
který je iluzí a držením.
Strach je iluzí, která neexistuje, pokud v ni neuvěříme.
Ruce jsou zpět a dolů.
Pokud se mu neotevřeme, nemůže vstoupit.
Pokud mu neuvěříme, neexistuje.
Pokud ho nenásledujeme, není naším průvodcem.
Stáhněte to všechno dolů.
Nechte to odplout, odtéct, až k srdci matky.
Slunovrat je vyrovnáním této hutné a temné energie země,
která dokáže absorbovat, vsát.
A neuvěřitelně transformovat jakoukoliv energii.
A tento slunovrat je také o vyrovnání úrovně ducha a světla
naší lidské bytosti.
Pracujte uvnitř sebe a vydechujte.
Tiše, silně, jakkoliv potřebujete.
Uvědomte si hmotu svého těla, jeho hmotnost.
Jako kotvu, která nás nikdy nezradí.
Která je, stále s námi usíná.
A my jsme správci našeho chrámu.
Našeho lidkého těla.
V tento den do tohoto chrámu pozýváme naši nebeskou duši,
které vytváříme větší prostor.
A tohle propojení nám otvírá naše srdce.
Uvědomte si ty dvě části sebe sama.
Tu nebeskou, sílu vašich myšlenek, sílu představivosti, tvořivosti, nápadů.
A prociťujte svoje tělo jako zem.
Svoje tělo, které realizuje přes slova, přes pocity, emoce.
Tento úkol propojení, vyrovnání.
Nad naší hlavou si představíme to slunce,
které ve dvanáct hodin,
zlomu tohoto dne vystoupilo, aby znovu zazářilo.
Aby hlouběji prosvětlilo to nejtemnější v nás.
Aby nám dodalo sílu, naději, světlo do našeho života.
Aby nám toto světlo připomnělo, že jsme víc,
že můžeme cítit lehkost, radost a štěstí.
V jakékoliv situaci, v jakékoli těžké chvíli, v jakékoliv nejasnosti.
Jsme spojeni.
Ta zemská síla je teď hmotná.
Je to tahle přítomnost,
je to síla, která dokáže cítit sebe, jak si věřím.
A ta nebeská síla je ta,
které se nemůžu dotknout rukama a přesto pro ni moje srdce hoří.
Nadechneme se z toho prostoru nad hlavou.
A spojíme se s tím vesmírným potenciálem sebe sama.
Se svojí ženskou měsíční podstatou.
Se svojí nocí.
A spojíme se také se svým nejzářivějším slunečným dnem.
A tyhle dvě esence světla nadechneme do srdce.
Vytvoříme jim prostor v chrámu země našeho těla.
A umožníme vyrovnání našeho odevzdání a naší akce.
Našeho ztišení a našeho vyzáření.
Dýchejte do srdce a to srdce otevřete ještě víc.
Přichystejte prostor.
Vydechněte ven z těla do celého svého pole.
A vyživte ten prostor kolem vás, kterým cítíme druhé, ostatní.
Vtahujeme měsíční i sluneční energii do celého těla přes korunní čakru.
Naše koruna na vrcholku hlavy se otevírá tisíci květy, tisíci lístky.
Nastavuje se jako nejúžasnější anténa signálů ze všech světů.
Otevřte svoji korunu něčemu vyššímu.
Něčemu velkolepému.
Čím země a naše tělo prochází v tyto časy,
tento den jsme velmi na příjmu.
V tento den jsme slyšeni.
Spojte se se svojí vyšší podstatou.
Se svým snem.
Se svým úkolem, pro který tady každý jsme.
S velikou dobrodružnou cestou.
A neslevujte z té cesty.
Je ohromná.
Nemá hranic, pokud si je nedáme.
Nezná strachu, pokud jsme odvážní.
Nezná smutku, pokud se smějeme.
A když ta cesta bolí a naše srdce pláče, vidíme, že je to správné.
A že po tomto pláči a hluboké bolesti přijde poznání a moudrost,
pochopení a odpuštění, které nám otevře srdce.
Otevře nám srdce, které se stane žehnajícím, milujícím, pomáhajícím.
Naše srdce se otvírá přes bolesti.
Naše srdce se otvírá přes radosti.
Ale náš život si tvoříme svojí myslí, svými pocity.
Způsobem prožívání, každodenním rozhodnutím, čím budu.
Čím si přeju být.
Svojí upřímností, opravdovostí, svojí pravdou,
která je jenom moje a kterou mi ostatní zrcadlí.
Tento den hluboce sobě poděkujte za všechno,
co vás dovedlo až do této chvíle.
Až do tohoto pocitu ze sebe.
Kam, jak dalece jste každý došel.
Uvědomte si to.
Ať vám vaše zkušenosti dají sílu a podporu v našich krocích.
Ať nám tyhle zkušenosti a odvaha z nich pramenící otevřou dveře,
kamkoli si přejeme jít.
Koho si přejeme potkat.
Do čeho jsme se v ještě životě nezamilovali.
V tuto chvíli můžeme udělat veliké rozhodnutí.
Zamilovat se.
Zamilovat se do života.
Plně prožívat svoje poháry bolesti.
Prožívat je a milovat je.
Za to, co z nich pramení.
Za to dobrodružství a cestu, kterou nám umožňují.
Milovat také svoje strachy,
které můžou být překážkou, strážcem.
Které upozorňují, že tam je potřeba vejít.
Přestat se bát.
Je to také velká potřeba vstoupit blízko lidem,
kteří, si myslíte, že vás odsuzují.
Že vás nemilují a že vám nedávají pozornost.
A přesto po ní toužíte.
Je to odvaha říct těm nejbližším, že je milujete.
Pokud to nedokážeme říct slovem, můžeme to teď pro ně vyzářit.
A připravit situace,
abyste to potom dokázali jako člověk, který hovoří, dotýká se.
Který dokáže sdělit svoji pravdu.
I svůj strach, který po vyřčení se stává dávnou minulostí.
Nadechneme se do srdce a pošleme tohle vědomí a přítomnost nás všech.
Naším rodinám.
Naším milovaným.
Naším zvířatům.
Naším květinám.
Naším kamenům.
Naším stromům.
Naším zahradám.
Komukoliv.
Místům, které milujete.
Vydechneme svoji přítomnost téhle zemi,
aby se zlepšila tak, jak toužíme.
Aby se lidi začali na sebe na sebe smát, dívat,
a zdravit, děkovat si, a odpouštět si.
Pošleme taky tuhle přítomnost všem zemřelým,
na které myslíme kolem Vánoc.
A poděkujeme jim za jejich neviditelné vedení a přítomnost.
Do všech našich rodů, na jejichž špici se nacházíme teď.
A vydechneme tuhle svoji přítomnost celým dvanácti měsícům příštího roku.
Jako poselství toho nejlepšího.
Poselství přítomnosti, poznání a smíření.
Tohle setkání, slunovratové,
bývá obřadem,
který vytváříme pro sebe sama.
Je utěním sebe sama.
Uctěním života a jejím poděkováním za celý rok.
Spočineme ve svém srdci.
Budeme dýchat tak dlouho, až uslyšíme jeho píseň.
Jeho tichou píseň.
Která nám umožní se zastavit.
A prvně cítit a pak teprve dělat.
A prvně být a pak se teprve ztratit.
Dejte svému srdci tu největší lásku tohoto času.
Lásku, souznění nás všech.
Lásku, která je ta nejsilnější ze všech sil na světě.
I ve vesmíru.
Lásku, pro kterou se rodíme.
A pro kterou nechceme umřít.
Lásku, pro kterou tu jsme.
Aby jsme ji zažili v každém momentu, v každém kousku svého života.
Propojení srdcí je napojení se na sebe.
A toto napojení se na sebe je tou nejbezpečnější cestou našeho růstu.
Tou nejčistší a nejpravdivější.
Zůstaňme ve svém srdci.
Dýchejte do něj a vydechujte do něj.
Otevřte svoje srdce dopředu i dozadu.
Jako po ránu.
Nechte do něj vstoupit zvuk.
Vtáhněte všechny myšlenky do svého srdce.
A věřte tělu, že vás drží.
Prožijte světlo svého srdce.
Světlo, které se navrací, pokud to dovolíte.
S tím světlem se spojte, napojte, nechte ho procházet.
Z toho srdce prozářte celé tělo.
Každým nádechem to světlo živte.
Každým výdechem ho rozvádějte ven.
Za hranice svého těla.
Rozzářte se.
Šiřte svoji energii.
Nadechněte se do těla zpátky, do přítomnosti, do toho teď.
Do svých kostí, do svého pohybu.
Protržení.
Děkujeme.
Únava je iluzí, která neexistuje, pokud v ni neuvěříte. Nedovolte, aby cokoliv omezovalo plné možnosti vašeho mozku, jeho tvůrčí potenciál, jeho kreativitu a intuici, jeho samouzdravující moc.
